Plasty používáme hlavně proto, že s ničím nereagují. Nová studie v časopise Nature ale ukazuje, že mikroplasty ve vodě samy od sebe vytvářejí vysoce reaktivní molekuly, které mohou poškozovat bílkoviny i DNA. Neznamená to, že víme, jak moc škodí lidem. Ale mění to otázku, kterou si klademe.
Studii publikoval 14. října tým Wei Mina z Kolumbijské univerzity a Teresy Head-Gordonové z Kalifornské univerzity v Berkeley. Její název zní Vnitřní fyzikálně-chemická aktivita na rozhraní mikroplastů a vody. Autoři v ní tvrdí, že běžné mikroplasty ve vodě spontánně vytvářejí reaktivní formy kyslíku a že tím zpochybňují „převládající představu o inertnosti plastů“.
Pokus s mizejícím barvivem
Jak popisuje Ars Technica, první test byl jednoduchý. Vědci vmíchali polystyrenový prášek do vody se žlutým barvivem methyloranží, které reaktivní formy kyslíku rozkládají. Za deset dní roztok skoro odbarvil – zmizelo téměř 90 procent barviva. V etanolu nebo jiných rozpouštědlech zůstalo barvivo nedotčené. Reakce tedy potřebuje právě vodu.
Další měření potvrdila vznik hydroxylových radikálů, jedné z nejreaktivnějších forem kyslíku. Když vědci přidali povrchově aktivní látku, která mění náboj na rozhraní plastu a vody, signál zmizel. Klíčové je tedy samotné rozhraní.
Proč může záležet na velikosti
Podle výpočtů skupiny z Berkeley se efekt zesiluje s tím, jak moc plast odpuzuje vodu. Na takovém povrchu se voda chová jinak a elektrony se z ní uvolňují snáz. „Jak se plast drobí na menší a menší částice, jeho povrch enormně roste,“ řekl Wei Min v tiskové zprávě Berkeley. Více povrchu znamená víc míst, kde reakce probíhá. Vliv velikosti částic ale tým podle Ars Technica netestoval, zatím ho jen předpokládá.
Reaktivní formy kyslíku „narážejí do bílkovin, tuků a DNA a poškozují je“, popsal Min pro Ars Technica. Mohou lámat řetězce DNA, způsobovat mutace nebo špatné skládání bílkovin. Řada studií na zvířatech už dříve spojovala toxicitu mikroplastů s oxidačním stresem – nový výzkum nabízí vysvětlení, odkud by se mohl brát.
Co studie neříká
Studie ukazuje mechanismus v laboratoři, ne to, kolik škody mikroplasty způsobují v lidském těle. „Zda mikroplasty mohou přímo způsobovat lidské nemoci, se stále zkoumá,“ připomíná sám Min. Množství mikroplastů v běžné vodě, rozdíly mezi typy plastů a schopnost těla se s oxidačním stresem vyrovnat jsou otevřené otázky. Testy navíc proběhly hlavně na čerstvých laboratorních prášcích; starší, zvětralé částice s oxidovaným povrchem dávaly slabší signál. A Min připouští, že vliv nečistot „nelze stoprocentně vyloučit“, i když kontroly i výpočty podle něj ukazují na samotné rozhraní plastu a vody.
Zároveň ale padá jeden z argumentů, které se v debatě o mikroplastech často opakovaly: že jde o chemicky nečinné částečky, které tělem prostě projdou. Autoři navrhují, že poznatky by mohly pomoci navrhovat bezpečnější plasty, jejichž povrch bude méně reaktivní.
Kolik plastu pijeme
Kolik mikroplastů člověk za rok přijme z jídla, vody a vzduchu, podle Mina zatím nikdo neumí říct. Jeho tým ale v roce 2024 v litru balené vody napočítal zhruba 240 tisíc plastových částic, o řád víc, než se odhadovalo, připomíná Berkeley. Konkrétní limity ani zdravotní doporučení z nové studie neplynou. Kdo chce být opatrný, může omezit to, co má v rukou – třeba pití z plastových lahví – ale jde o obecnou opatrnost, ne o doložené riziko.
